z Prahy do podmínek první republiky

1 | Náš starý pražský život

V Praze jsme měli pronajatý byt 2+kk, mini kancelář a nájemné ve výši 1 platu. Cesta do práce zabrala 20 minut jízdy. Denní režim byl celkem jednoduchý. Ráno člověk stojí u lednice a přemýšlí, co si dá ke snídani. Ranní hygiena je hned hotová a čaj se nestíhá, protože se pospíchá do práce. Je potřeba vyrazit brzy, anžto jsou od 7 hodin po Praze kolony, a to by tam člověk vyseděl mládí.

V práci doufám že si stihnu před návalem povinností zalít ranní čaj. Odpoledne, když je čas jít domů, vypiji svůj studený ranní nápoj a vyrazím domů. Cestou domů je potřeba nakoupit. Jako nic zvláštního nepotřebuji, ale bylo by vhodné míti doma čerstvé rohlíky. Pospíchám, než bude v obchodě nával pracujících, kteří také skončili v podobnou dobu. No, když už jsem v obchodě, mohla bych vzít ještě tohle.... a tamto. Možná to znáte. Jdete pro jen jednu věc a odcházíte s půlkou tašky, kterou si ještě musíte koupit. Přeci si nebudu brát svoji tašku, když jdu jen pro rohlíky, že jo. Pospíchám domů, protože tu koupenou smetanu je potřeba dát co nejdříve do lednice. Je odpolední dopravní špička, cestou domů stojím v koloně. Z dvacetiminutové trasy se stává půlhodinová, někdy i třičtvrtihodinová. Já tu smetanu potřebuji dostat do lednice!

Doma se uklidí nákup a zjistí se, že v lednici je pár věcí, které je potřeba urychleně spotřebovat. Špatné potraviny tu nezužitkují slepice, jde to rovnou do popelnice. Hm, dnes prochází bryndza. Tak proč jsem dnes kupovala kuřecí prsa, když budu muset dělat halušky?

Večery jsme oba většinou proseděli u PC nebo u knihy. Ve dnech, kdy jsem učila první pomoc, jsem hned po práci jela do další práce, která trvala obvykle až do 20 h. Hodinu přes Prahu domů, nakoupit a doma jsem po deváté hodině večer.

Člověk pořád někam spěchal. Aby přišel včas do práce. Aby byl co nejdřív doma. Aby mu nezavřeli obchod. Aby se vyhnul kolonám. Aby stihnul metro, autobus, tohle a tamto. Až teď jsem si všimla, jak lidé v Praze chodí rychle. Spěch je tam úplně normální.

Na bydlení v bytě jsme si museli zvykat. Já i manžel jsme vyrůstali v rodinném domě s velkou zahradou, ovocnými stromy a psem. Jen každý v jiném městě a s jiným plemenem. V pražském pronajatém bytě byla zvířata zakázaná. Na balkoně jsem měla pár rostlin. Tedy jen do té doby, než mi to sežehlo vedro z okolního betonu. Balkon jsme měli do vnitrobloku. Beton byl pod námi, nad námi i kolem nás.

V bytě nebyla dílna.
Zato tam byly vymoženosti dnešní doby.

Balkon kvetl a plodil do chvíle, než začala městská vedra.