z Prahy do podmínek první republiky

2 | Chceme dům se zahradou

Ačkoli jsme oba vyrůstali v domě, bydlení v pronajatém bytě bylo fajn na zkoušku našeho vztahu. Pronájem není mnohaletý závazek a dá se během pár měsíců zrušit. Ve zkoušce jsme obstáli a rozhodli se spolu strávit zbytek života. Ani jeden z nás však nechtěl celý svůj život trávit v bytě 2+kk. Chyběla nám zahrada i zvířata. Nechtělo se nám až do konce života platit nájem. K tomu všemu jsme chtěli domek, který bude náš, a kde budeme svými pány.

Takže...  co dál? Buď půjdeme do chaloupky po mé babičce, nebo si koupíme domek na hypotéku.

Chaloupku jsem poměrně rychle zavrhla. Je to vejminek postavený v době baroka, který nechci přestavovat do moderního domu. Ve vsi je to snad poslední chalupa, která neprošla modernizací. Čas se tam zastavil někdy v meziválečném období (bych tipla). Pár oprav proběhlo v 70. letech, ale na kvalitu života to nemělo moc vliv. Je to fajn na letní víkendovou rekreaci, ale na bydlení to rozhodně není. Na záchod se chodí do kadibudky, a to přes celý dvůr. Koupelna víceméně chybí. Topení pouze na dřevo, a to v každé místnosti zvlášť. Chalupa je studená a vlhká. V zimě bychom tam nepřežili ani ten víkend.
I kdybych se někdy náhodou rozhodla, že budu ochotna zahodit historii, a chalupu zmodernizuji, stejně bych měla problém se zahradou. Zahradu vytvořila moje babi, a byla na ní nesmírně hrdá. Mám k tomu místu tedy citový vztah. Chtěla jsem si založit hospodářství se slepicemi, kachnami a jinými domácími zvířaty. Musela bych tedy babiččinu zahradu překopat a postavit výběhy. To nepřichází v úvahu. Babiččina zahrada je posvátná. Babi měla pro zahradní design cit.

Do chaloupky nepůjdeme bydlet i proto, že v dané lokalitě není práce. Pár místních lidí mě varovalo. Práce se tam shání špatně. No a dojíždět do práce v Praze 180 km je blbost.

Nastala tedy druhá varianta. Koupíme si dům na hypotéku.

Klika u dveří v zimě. Asi bychom v chaloupce dlouho nepřežili.

Babička vytvořila zahradu, která je nejen pěkná, ale i plodí.