z Prahy do podmínek první republiky

18 | Jde to i se zaměstnáním

Na to, že jsem tyto webovky začala tvořit spíš pro vlastní výuku programování, se to tu začíná docela rozjíždět. Blog začíná číst čím dál více lidí, takže od vás dostávám i zpětnou vazbu. Moc mě těší, že máme podporu v našem životním rozhodnutí (a nejsme považováni za úplné blázny). Dokonce jsem zatím od čtenářů nedostala jedinu negativní reakci. A to je v dnešní době co říct!
Jeden člověk se mne zeptal: Jak se dá bydlení v chaloupce skloubit se zaměstnáním?

Moje odpověď je: Jde to, jen to chce organizaci.
Z počátku jsme oba dojížděli za prací v Praze. O našem systému jsem psala v článku Nová zahrada, nové rozhodnutí .
Po čase jsem se rozhodla, že si zkusím najít práci blíž chaloupce. Místní mě sice varovali, že se tu práce shání velmi špatně, i přesto jsem to riskla. Důvod k odchodu z pražského zaměstnání nebyla pouze vzdálenost. Dala jsem tedy v Praze výpověď dřív, než jsem si našla něco nového.
Tím začal konec mého workoholismu. V Praze jsem nechala za sebou všechny mé práce. Žádné učitelování, doučování, večerní výuka v autoškolách, floristika. Najednou jsem zjistila, kolik volného času mám! Ztráta mého platu nás netížila. Životní náklady v chaloupce jsou tak nízké, že z jednoho normálního platu zvládneme ve dvou pohodlně vyžít, manžel dojíždět do práce 180 km a ještě k tomu i něco naspořit. O tom bych si mohla v pražském bytě nechat jen zdát. Tam padla výše mého platu jen na zaplacení nájmu a energií. A to bylo v době, kdy byly ceny energií ještě normální.

Z pracovních pohovorů v okolí chaloupky jsem byla docela překvapená. Několik personalistů nijak neskrývalo nadšení nad mým životopisem. V jedné organizaci se pohovor dokonce obrátil v přesvědčování, proč bych si měla vybrat právě ji. To mě teda fakt dostalo! To by se mi v Praze asi nikdy nestalo (i když jo, jednou se to stalo i tam). Nová práce na sebe nenechala dlouho čekat. Na jedné škole se hledal zástup za nemoc. A protože to byla práce, která mě dost baví a naplňuje, šla jsem do toho. Vybrali mě a já si naplno vyzkoušela skloubení chaloupky i zaměstnání na HPP. Dojíždění do nové práce bylo přibližně 40 km. Pro mnoho lidí je to šíleně daleko, mnozí se divili, že jsem kývla na práci úplně z ruky. No... po dojíždění do Prahy bylo nových 40 km úplná sranda.

Chaloupka a zaměstnání jde skloubit, jen to chce myslet dopředu. Byl duben a ještě docela zima. Ráno jsem se tedy bez zatápění velmi rychle oblékla, umyla, zalila si čaj do termohrnku, nakrmila kocoura Bubíka, pustila drůbež z kurníku, dala jí žrádlo i čerstvou vodu a hned vyrazila k autu. Cestou do práce jsem zastavila u pekárny pro snídani. Koláček jsem stihla sníst ještě po cestě za volantem. Ve škole byla jídelna, takže obědy jsem měla zajištěné. Odpoledne jsem si cestou domů udělala malý nákup. Do chaloupky jsem se dostala většinou kolem 17 h. Jako první se vždy zatopilo, což znamenalo i naštípat třísky, nabrat polínka a odnést je do chalupy. Asi tak půl hodinky jsem seděla u kamen, hlídala oheň a zahřívala se. Tato půlhodinka mi dala nové poznání - je fajn se po práci zastavit a být chvíli jen se svými myšlenkami. Doposud jsem fungovala stylem honem, honem, rychle tohle a tamto.
Po vyhřátí místnosti jsem se převlékla do domácího, ohřála na kamnech jídlo a vodu na koupání, vyndala nákup a nanosila si čistou vodu na další den. Bylo potřeba si nachystat oblečení na zítra. Stát ráno v zimě v pyžamu před skříní a dlouze vybírat oblečení, na to tedy nálada nebyla. Abych pořád nesnídala jen koláčky, vytáhla jsem si z mrazáku dva rohlíky. Do rána rozmrznou a budou skoro jako čerstvé. Přiložím do kamen. Ještě si z mrazáku vyndám rajskou omáčku s knedlíkem, dám si to druhý den k večeři. Večer zavřu slepice, seberu vejce, dám vodu a žrádlo Bubíkovi, přiložím do kamen a do sednice si donesu necky (přesněji řečeno plechovou vanu). Po koupeli vynesu vodu, uklidím vanu, přiložím do kamen a zalezu pod peřinu. V posteli buď ještě pletu, háčkuju, nebo si pustím nějaký film. Oblečení i snídaně je na ráno nachystáno, zítřejší večeře se již rozmrazuje. Přiložím do kamen.

O víkendu si navařím na celý týden dopředu, část z toho zamrazím. Vyperu, vyžehlím, něco upeču, poklidím. Když je čas a nálada, popracuji něco kolem chaloupky nebo se sama vzdělávám. Nebo píšu článek na blog, který pak někdy zveřejním.

Zkrátka, je potřeba dobrá organizace. Myslet dopředu na to, co budu jíst ke snídani, k večeři, co si navařím na celý týden dopředu.
Je potřeba mít na vše plán.

Ráno i večer se musí obstarat drůbež.

Bublanina z víkendu poslouží na pár dní jako snídaně.