z Prahy do podmínek první republiky

7 | Nová zahrada, nové rozhodnutí

Stále jsme během uklízení chaloupky hledali pozemek pro stavbu domu. Některé pozemky byly daleko, jiné byly pro nás drahé. Objevili jsme jeden, který by byl pro nás parádní, byl však volný až po několika letech. A pak najednou přišla úplně jiná nabídka na odkoupení stavebního pozemku téměř vedle naší chaloupky. Moc často se nestává, že by měl člověk možnost koupit pozemek, který je kousíček od něj. Nastala tedy úplně nová vyhlídka na budoucnost. A změna plánu.

Pozemek jsme koupili, dokonce na to stačily naše úspory. Přesně ty úspory, které nám dřív nestačily ani na základ hypotéky! Neuveřitelné. Máme stavební pozemek hezkých rozměrů, a to skoro za rohem. Na pozemku byl ještě po původních majitelích kurník a vzrostlé ovocné stromy.

V chaloupce jsme trávili čím dál více času, hlavně jsme si zvykli na podmínky první republiky. Najednou už nám nepřišlo divné, že se voda musí do chalupy nosit v kýbli, nebo že se tu jídlo vaří na ohni. Stal se z toho standard. Neotravovalo nás to a užívali jsme si zahrádku.
Zcela nenápadně a plíživě jsme došli k závěru, že v chaloupce vlastně můžeme zůstat "napořád".

Kdy se nastěhujeme? Až na jaře? Ne! Začneme tu bydlet už na podzim, abychom si tu první republiku vyzkoušeli pěkně v zimních podmínkách. Jestli tady přežijeme zimu, přežijeme všechno :) Předpokládala jsem, že zimu v chaloupce nezvládnu, takže jsme si stále nechávali v Praze zadní vrátka. Stále jsme platili nájem v pražském bytě, abychom se měli kam vrátit. A stále jsme oba v Praze chodili do práce.
Od nového školního roku jsem si tedy zkusila dojíždění do práce 180 km (jedna cesta). Na klasické dojíždění to bylo moc daleko, proto jsem měla systém v pondělí ráno do práce, přespat v Praze, v úterý večer na chaloupku. Středa v chaloupce, čtvrtek ráno do Prahy, přespat v Praze, v pátek večer na chaloupku.

Očekávání: Bude to šílená cesta, dlouho to nevydržím, budu v práci unavená, budu unavená doma, projeté palivo vyjde stejně jako nájem, dálnice bude zasekaná.
Realita: Čím častěji jsem trasu jezdila, tím mi přišla kratší. Po měsíci dojíždění mi to přišlo jako chvilka. Unavená jsem nebyla, jen tedy úterky a pátky jsem v chaloupce vůbec nic neudělala. Přijela jsem večer a šla si rovnou lehnout. Vynahrazovaly to však středy a víkendy. To člověk udělal víc práce než při pouhých víkendových návštěvách. Palivo vycházelo měsíčně přibližně na polovinu toho, co jsme dávali za nájem pražského bytu. A cesta byla úplně volná, protože ráno jsem vyjížděla tak brzy, že byl na silnicích klid. Za celou dobu dojíždění do práce jsem nepřišla ani jednou pozdě.

Samozřejmě po dobu zkoušky byly náklady vyšší, anžto jsme platili jak nájem, tak palivo za dojíždění. Bylo ale nutné si to zkusit, zda to vydržíme. Také jsem měla obrovskou výhodu v tom, že mi zaměstnavatel umožnil zůstávat středy doma. To není v zaměstnání úplně standardní povolení.

Přišla zima. Zvládli jsme dojíždět i v zimě. Dokonce jsme v chaloupce zvládli celou zimu. A nebylo to tak strašné, jak jsme čekali. Co z toho plyne?

Už nehledáme žádnou nemovitost. Zůstáváme v chaloupce!

Sporák v chaloupce jede na ohneň.

Zvládli jsme i dojíždění do Prahy.