z Prahy do podmínek první republiky

10 | Pořídíme si kočičku

Jakmile padlo rozhodnutí, že zůstaneme v chaloupce bydlet, téměř v zápětí přišel nápad na pořízení prvního zvířátka. Já i manžel jsme se zvířaty vyrůstali, takže zvířátko bylo u nás nutností. Stále jsme však netušili, zda podmínky první republiky zvládneme. Chtělo to tedy nějaké zvíře, které bychom v případě nezdaru mohli vzít s sebou do města. Rozhodnutí padlo na kočku. Pokud se budeme muset stěhovat zpět do města, kočička může jít s námi i do bytu. Kdyby náhodou.

Bylo jedno, jestli to bude kočka nebo kocour. Vyhlásili jsme tedy ve vesnici poptávku, že bychom rádi cca za 1-2 měsíce nějaké koťátko. Kdyby úplně náhodou měl někdo ve vsi koťata. Asi tak během 5 minut přišla nabídka lidí z protějšího domu. Domluvili jsme se, že se za měsíc stavíme a nějaké si vybereme.

Za měsíc jsme se začali do chaloupky postupně stěhovat. Bylo potřeba řešit, kam složíme všechny ty věci. Začal úklid jedné stodoly. Ve stodole něco kvíkalo. No jasně, koťata! Máme ve stodole dvě malinkatá koťata!
V Praze bylo naprosto standardní, že všichni majitelé koček mají své miláčky vykastrované. Když už se v pražských zahradách objevil nekastrovaný kousek, páníček byl považován za nezodpovědné tele a všichni to řešili.
Volám tedy vykuleně starostovi, že tu je nekastrovaná kočka. Třeba bude vědět komu patří. Starostu jsem velmi pobavila, jelikož na vesnici to funguje přesně naopak. Na vesnici nejsou kastrované kočky. A když už někdo kastruje, je divný (myšleno jediný). Pochopila jsem, že vesnice je plná nekastrovaných koček, které se zcela nekontrolovaně množí. A nikdo se nad tím nepozastavuje, protože je to tu běžné. Pár místních obyvatel mi vysvětlilo, že tady není dobré si dělat ke kočkám nějak výrazný citový vztah. Občas nějakou zajede auto, jindy přijde domů kočka bez nohy, protože se na poli připletla k traktoru. Také jsem tu slyšela příhodu, kdy přišla domů kočka s omotaným drátěným okem kolem krku a nohy. Nebo kočka prostě zmizí a už se nevrátí. Kočka je na vesnici zkrátka takové hospodářské zahradní zvíře na lovení myši, občas na mazlení.

Náš úklid stodoly kočičí maminu rušil. Rozhodla se tedy najít si nové hnízdo. Ze svých dvou koťat si odnesla to silnější. Čekali jsme, že se vrátí i pro to slabší. Odešli jsme ze stodoly pryč, aby měla klid se pro prcka vrátit. Když už tam prcek řval asi 7 hodin, začali jsme studovat, za jak dlouho by se mohla kočka vrátit. Zjistili jsme, že takto malé kotě nemá žádnou termoregulaci, a že musí každé 2 hodiny pít. Už byl večer, prcek byl 7 hodin bez tepla a mléka. Začali jsme uvažovat, jestli ho tam máme nechat nebo se o něj postarat. Bylo tak malinkaté, že jsme mu dávali jen malou šanci na přežití v naší péči. Nic o tom nevíme. Neumíme se postarat o kotě, které je slepé a ještě má na bříšku pupeční šňůru. Ani ho nemáme čím krmit. Na druhou stranu, jestli ho tam necháme a kočka si pro něj nepřijde, má smrt téměř jistou. Zima, hlad a predátorů v okolí víc než dost. Dočetli jsme se, že kočka si často přenese jen silné jedince. Ty slabé nechá umřít. Padlo rozhodnutí, že prcka zkusíme zachránit.

Byl pátek 7 hodin večer. Potřebovali jsme radu, jak se o něj postarat. Veterinární ordinace měly zavřeno. Zavolala jsem si o info do útulku. Poradili. Koťata nesmí kravské mléko, musí mít svůj speciální kotěcí sunar. Fajn. Kde se dá v pátek večer na vesnici sehnat kotěcí sunar? Začalo obvolávání zverimexů. Když už měl zverimex otevřeno, neměl kotěcí sunar. Po půlhodině se zadařilo. Obchod vzdálený 25 km má kotěcí sunar! A má i otevřeno! Musíme tam stihnout dojet, zavírací doba se velmi rychle blížila. Dorazili jsme deset minut před zavíračkou. Sunar by tedy byl. Ale jak ho budeme aplikovat? Zverimex neměl ve své nabídce stříkačku, lékárny už měly zavřeno a doma jsme nic takového neměli. Vedle byl obchod s potravinami. Zkusíme mrknout, zda tam neobjevíme něco, čím bychom mohli prcka dnes nakrmit. Z nouze nejvyšší jsem koupila nějaké pitíčko s brčkem. Zkusíme brčko.

Prckovi jsme tedy pořídili sunar asi za 400,- a procestovali benzín na 50 km. Doufám, že má prďola aspoň nějakou šanci na přežití.
Kotě bylo už hodně hladové a vysílené. Stále kňouralo a hledalo máminu bradavku s mlékem. První pokusy o nakrmení selhaly. Ani jeden z nás netušil co děláme. A jak to máme dělat. Přímo z brčka do tlamičky to nešlo, kotě se pořád vrtělo. Až se pak náhodou podařilo dostat do něj trošku sunaru přes ruku. Kápla jsem si mlíčko na ruku a on ho vysával přímo z kůže. Nebylo to nijak zázračné množství, ale dostala jsem do něj aspoň něco. Též bylo potřeba mrňouska zahřát. Vzala jsem košík po babiččným psovi, vložila do něj horký termofor v chlupaté dece a nechala mrňouse usnout. Snad mu ta chlupatá deka bude aspoň trošku připomínat srst mamky. Snad do rána přežije. Během noci prcek často plakal. Už jsem byla docela zoufalá, protože jsem mu neuměla více pomoci. Jak hledal cecík, vycestoval z mělkého košíku na chladnou zem. Vzala jsem si ho do postele pod peřinu, aby byl v teple. Ale pořád plakal, chtěl pít. Brčko byla příliš malá útěcha.

V sobotu k nám dorazil veterinář. Potřebovala jsem, aby se na prcka podíval, jestli je po zdravotní stránce v pohodě. Možná měla kočka důvod ho opustit. Veterinář věděl, že jede ke kotěti. Netušil však, že bude tak malinkaté. Byl docela překvapen. Dostali jsme od pana doktora zásadní věc - injekční stříkačku. Konečně se mohl mrňous pořádně nadlábnout! Nastala tedy intenzivní péče. Každé 2 hodiny jsem míchala a ohřívala sunar. Dozvěděla jsem se, že kočičí mámy úplně malinkatým koťatům pomáhají s vyprazdňováním. Kotě to samo neumí. Po krmení tedy nastalo masírování bříška. Vlhký kočičí jazýček jsme nahradili navlhčeným ručníkem. Pomalu se z nás stávali profíci v péči o mini kotě. A to i v podmínkách první republiky. V Praze bych si sunar ohřála v mikrovlnce, a to hlavně v noci, aby to bylo rychlé. V chaloupce jsem sunar ohřívala ve vodní lázni na PB lahvi.

Světe, div se! Kotě to zvládlo! Když mu z bříška odpadla pupeční šňůra, spočítala jsem orientačně jeho stáří. Zdá se, že jsme se kotěte ujali, když mu byly 2 dny. Je to kluk a dostal jméno Bubík. Už ho máme víc než rok.

Na začátku jsme měli v plánu vybrat si nějaké kotě. Místo toho si kotě vybralo nás :)

První den doma. Byly mu zřejmě jen 2 dny.

Pod dekou měl teplý termofor. Na bříšku je vidět pupeční šňůra.