z Prahy do podmínek první republiky

11 | Kotě ve škole

Kotě vyžadovalo opravdu intenzivní péči. Každé 2 hodiny krmit, masírovat bříško, zahřívat, sledovat. Musela jsem si začít organizovat čas tak, abych se mohla každé 2 hodiny věnovat prckovi. Během dovolené to bylo v pohodě. Noční vstávání nebylo problém a kotě se mělo k světu. Krmení ze stříkačky jsme už dovedli docela k dokonalosti, z krmení se stala rychlá akce. Dovolená však není nekonečná, blížil se den nástupu učitelů do škol. Kotě již bylo větší a mělo otevřená očička, stále však chtělo každé 2 hodiny jíst.

Nedá se nic dělat, pojede se mnou do práce. Cesta do Prahy během prázdnin trvala většinou 2 hodiny 15 minut. Před odjezdem jsem Bubíka nacpala sunarem, namasírovala a šel spinkat do přenosné bedýnky. Bedýnka byla standardních rozměrů pro kočky. Bubík byl však tak malinký, že se v ní úplně ztrácel. Uvnitř měl svoji chlupatou deku a dostal ještě plyšáka, aby se měl ke komu tulit (v bedýnce ani nebyl vidět, takže to občas vypadalo, že si nosím prázdnou bedýnku s plyšákem :) Uvidíme, zda zvládneme cestu do práce na jeden zátah.

Bubi vydržel. Spinkal celou cestu. Paráda. Teď ho ještě nějak tajně propašovat do školy. Učitelé nastupují do škol o týden dříve, ještě o prázdninách. Měla jsem tedy výhodu, že škola byla poloprázdná. Nějakým způsobem se mi povedlo propašovat bedýnku do kabinetu. Hned jsem Bubimu rozdělala sunar a bylo další papání. Jeho jediná starost bylo jídlo a spaní, což mi umožňovalo mít bedýnku schovanou. Kotě spalo a bylo potichu. Jenže... Během přípravného týdne se přece jen ve škole mihne pár žáků. Někteří chodí na praxi, jiní na dodatkové zkoušky nebo reparáty. Kotě se dlouho neutajilo. Žáci dorazili za mnou do kabinetu ve chvíli, kdy jsem ho krmila. Díky krmení na to přišel i pan ředitel. Potřeboval mi něco sdělit zrovna ve chvíli, kdy jsem měla prcka položeného na stole na ručníku a cpala mu do tlamičky sunárek. Naštěstí z toho nebyl průšvih a pan ředitel kotě tiše toleroval. To byl další krok k přežití kotěte, protože bych nemohla nechat 2týdenní kotě dva dny doma.

Nastal školní rok a žáci se nahrnuli do školy. Poměrně rychle se rozkřiklo, co to schovávám v kabinetu. Bubi dostával sunar o velké přestávce a během obědové pauzy. Po krmení následovalo masírování bříška a chvilinka mazlení, než zase usnul. Žáci se na něj chodili koukat. Když Bubík začal chodit, začaly prosby, zda si mohou Bubíka na chvíli půjčit. Když bylo kotě spokojené a vyspinkané, půjčila jsem jim ho. Bubi se pomazlil a pak zase v bedýnce spal jako špalek. Když se Bubík začal zajímat o hračky, žáci si s ním chodili do kabinetu hrát. Vyráběli mu různé papírové kuličky a myšičky.
Netrvalo to dlouho, a přišly žádosti o kotě do výuky. Ihned jsem to zavrhla, protože to je úplně bláznivý nápad. Moje představa byla, že pokud vezmu kotě do své hodiny, všichni žáci budou sledovat kotě a moje výuka vyjde vniveč. Hodina by byla úplně ztracená, nic bychom neudělali. Učitel bere peníze za to, že učí. Ne za to, že celou hodinu kouká, jak všichni sledují kotě. Navíc když už byl Bubík tolerován panem ředitelem v kabinetu, nebylo záhodno pokoušet osud ještě narušováním výuky kvůli kotěti. Ani nevím, co bych zapsala do třídnice. Téma hodiny: hlídání Bubíka? :)

Bubi rostl a čím dál víc se zajímal o okolní svět. Už to nebylo tiché kotě, které 2 hodiny spalo. Už ho nebavilo na mě čekat 45 min v bedýnce. Začal se domáhat pozornosti, a to na školní poměry docela hlasitě. Bubiho mi bylo v zavřené přenosce líto, tak jsem povolila zkušební výuku za přítomnosti kotěte. Zazvonilo a já vzala kotě do třídy. Uvidíme, co to s žáky udělá. V každé třídě jsem se nejdřív zeptala, zda tam někomu kotě nevadí. Alergický záchvat žáka je asi to poslední, co by učitel chtěl řešit. Nikdo z žáků se neozval ani veřejně, ani soukromě, takže cirkus mohl začít.
Musím říct, že se stal přesný opak toho, co jsem očekávala. Žáci si tak moc vážili kotěte ve výuce, že skutečně dávali pozor. Měli jsme dohodu, že pokud budou duchem nepřítomni nebo bude někomu chybět zápis z dané hodiny, kotě nebudu do výuky nosit. Všichni spolupracovali na jedničku. Kotě se během výuky procházelo ve třídě, zkoumalo nové prostory a pachy. Mělo s sebou svoji přenosku, takže když bylo unavené, zalezlo si do bedýnky a spinkalo. Žáci věděli, že bedýnka je jeho osobní prostor a nikdo mu tam nesmí sahat. Vybavuji si úžasný moment, kdy všichni psali zápis do sešitu, skloněné hlavy nad lavici. Bubík se procházel pod lavicemi mezi žáky. Občas se někdo z nich ohnul k zemi, pod sebou zvedl Bubíka a dal si ho do klína. Pomazlil se s ním, poňuchňal ho a za minutu ho zase opatrně postavil na zem. Bubík šel dál zkoumat a žák zase pokračoval v zápisu. Po chvilce se ohnul jiný žák, pomazlil Bubiho, poslal ho dál a zase se věnoval zápisu. Kotě se procházelo po třídě, přelézalo žákům pod lavicí přes boty a občas ho někdo chvilku pomazlil. Naučil se rychle rozeznávat svačiny v batohu. Celá třída přesně věděla, kdo má v batohu schovanou svačinu s rybí pomazánkou :)

Co bylo výsledkem?
V jednotlivých třídách jsem vnímala, že se trochu stmelil kolektiv. Nehádali se o kotě. Spolupracovali. Pokud chtěli kotě v hodině, museli na to dopředu myslet, o přestávce si pro něj přijít a vzít mu i jeho výbavu. Spolupráce se později přenesla i v rámci celých tříd, když si kotě i s výbavou předávali mezi sebou jednotlivé třídy.
Výuka v hodině mi přišla efektivnější, protože jsem nemusela vymýšlet fígle na udržení pozornosti. Žáci spolupracovali na plné otáčky. A ačkoli by správně učitel měl naplno využít celých 45 minut, občas jsem nechala poslední 3 minuty volnou zábavu s Bubíkem. Bála jsem se, že budou žáci na kotě hrr, ale byli skvělí. Vnímali a respektovali potřeby toho malého tvorečka.
Zvýšila se mi docházka do školy. Dokonce začali chodit i věční absentéři.
Introverti se rozmluvili, extroverti se uklidnili. Bubík se stal ve škole takovou malou terapeutickou kočičkou :) Když bylo někomu smutno, šel se s ním pomazlit.
Bubi si zvykl na lidi a na různá prostředí. Stal se z něj bezproblémový cestovatelský kocourek. Přenosku považoval za svůj domeček, cestování autem nebyl žádný problém. Jezdil s námi na návštěvy, mohl klidně chodit v úplně novém prostředí a nejančil z toho. Vždy měl s sebou svoji bedýnku, kam se mohl schovat.

Opět se tedy stal pravý opak toho, co jsem předpokládala. Někdy je zkrátka potřeba věci vyzkoušet i přes pocit, že to nejde.

Zpočátku Bubíkovi stačila přenoska.

Bubík ve třídě při výuce.