z Prahy do podmínek první republiky

13 | Přežili jsme zimu

Největší výzva v chaloupce byla zima. Nikdo nepochyboval o tom, že během zimy zdrhneme zpět do města. Včetně nás. Proto jsme v chaloupce začali bydlet už na podzim. Šli jsme schválně do nejhorších podmínek s vidinou, že jestli přežijeme zimu v podmínkách první republiky, přežijeme všechno.

Dřeva bylo jen omezené množství. Byla to naše první zima v chaloupce, takže jsme neměli ani tucha, kolik dřeva bude na zimu potřeba. Preventivně jsme tedy šetřili dřevem, abychom nebyli v lednu překvapení. Nechtěli jsme v mrazu řešit dovoz a štípání nového dřeva. Potřeba šetřit dřevem ve mně oddalovala nutkání na začátku zatopit. V Praze bych si otočila hlavicí radiátoru na nejvyšší stupeň a dále chodila po bytě v krátkém tričku. V chaloupce jsem se nejdříve oblékla. Hezky tlusté pletené ponožky, tepláky a svetr. No a bylo to úplně v pohodě. Bylo mi krásně teplo a topit kvůli teplotě v chalupě nebylo potřeba. V Praze mi obvykle horký čaj vychladl, jelikož nebyl čas si ho vypít. Najednou čas byl, protože horký čaj byl další krok udržení teplíčka pod svetrem. No jo, tohle funguje, ale jen začátkem podzimu.

Jak se zima blížila mílovými kroky, začalo přituhovat. Začala jsem zatápět tak, aby se místnost jen zavlažila - ráno a večer. Ráno se člověku nechtělo vylézat do studené místnosti a pak ještě něco dělat. Kamna mám hned u postele, takže zatopit a zase zalézt pod peřinu. Přes den jsem obvykle něco dělala, to se člověk zahřál pohybem. Podzim je navíc čas práce na zahradě (sklizeň, moštování, hrabání listí), takže by bylo zbytečné topit, když je člověk stejně venku. Objevila jsem kouzlo vaťáku. Vždy jsem tímto kusem oblečení opovrhovala, ale do podzimního sychravého počasí je super.
Večer se v ložnici opět zatopilo. Jen tak na hodinku, možná dvě. Dřeva se moc nespálilo, ale místnost se pěkně prohřála. A já u kamen také.

Nastala zima. Už bylo potřeba topit během celého dne. V pražském bytě se topilo ve všech místnostech i přesto, že jsme tam vůbec nebyli. V chaloupce ne. V chaloupce jsme najeli na režim, který byl dříve úplně běžný. Topilo se pouze v jedné místnosti. Naplánovaly se tedy činnosti na daný den. Podle těchto činností se topilo pouze v určité místnosti. Je potřeba vařit? Topí se pouze v kuchyni. Je potřeba šít? Topí se pouze v ložnici. S tím souvisí i migrace obyvatel chaloupky. Tam, kde se zrovna topí, tam jsou celý den všichni nakýblovaní (včetně kocoura). Já se tedy v kuchyni věnuji vaření, manžel sedí u stolu s notebookem a kocour leží na truhle u kamen. Pokud se ten den topí jen v ložnici, já sedím u šicího stroje, u notebooku nebo ležím v posteli s háčkováním. Najednou tak trávíme s manželem 100 % času. Každý den jsme spolu v jedné místnosti se svojí zábavou. Myslela jsem si, že brzy dostaneme ponorkovou nemoc, ale to se nenaplnilo. Možná je to tím, že je tu takový klídek, člověk nespěchá a nic ho nerozčiluje. Možná je to tím, že nám to prohloubilo toleranci.

Během zimy jsem si tu naplno uvědomila dvě pořekadla. Nohy v teple. Hlava v teple.
Jednou jsem slyšela dohady dvou žen. Jedna vyčítala druhé, že nemá ponožky a poukázala na pořekadlo "Člověk má mít nohy v teple!". Na to však druhá žena oponovala stylem "No, hlavně že se říká, že má mít člověk hlavně teplo na hlavě!" Chvíli jsem nad tím tenkrát přemýšlela a opravdu si ty dvě věty protiřečí. Ovšem až v chaloupce jsem pochopila, jak to asi celé vzniklo.
Stojím u sporáku a vařím. Veškeré teplo stoupá ke stropu a u země se drží chladný vzduch. Logicky. O tomto fyzikálním zákonu jsem samozřejmě věděla, ale nikdy jsem si to nespojila s pořekadlem. Celý den jsem měla při vaření studené nohy. Vzala jsem si tedy pletené ponožky a bylo to OK.
V noci necháváme kamna vyhasnout. Nepotřebujeme náš spánek přerušovat přikládáním. Když se v kamenné chalupě pravidelně topí, stěny jsou prohřáté. Ráno se sice člověk probudí do zimy, ale není to ledárna. Pod peřinou je to v pohodě, já si beru ještě v zimě na spaní ponožky. Co však není schováno pod peřinou, je hlava. No jasně! Tady se asi vzalo to druhé pořekadlo. Hlava v teple.
Jo tak možná proto se dřív nosily čepice na spaní! Právě jsem objevila Ameriku :)

Když se topilo v kuchyni, bylo vaření jednoduché. V ložnici to však bylo pouze na ohřátí. Jsou tam kamna s jednou plotýnkou, což se hodí na ohřívání jídla. Brzy jsme však přišli i na jiné využití. Sýrový gril. Když je nám hodně líno, zabalíme do alobalu plísňový sýr a dáme na kamna. S rohlíkem je z toho fajn teplá večeře.
Lednici nemáme v kuchyni. Kuchyň je malinká, takže není místo. A ani by se lednici nelíbilo vysoké střídání teplot u kamen. Lednici tedy máme v dílně přes dvůr. Každé kouknutí do lednice znamená přezout, přejít dvůr, vzít věc z lednice, přejít dvůr, přezout. Při vaření mi to nevadí, umím si to zorganizovat tak, abych tam nemusela chodit každou chvíli. Také jsem si už zvykla, takže mi nevadí chodit do lednice přes dvůr. V zimě to má však jeden zásadní efekt. Člověk leží v posteli u teplých kamen, něco tvoří a začne přemýšlet, že má asi na něco chuť. "Mmmm, copak bych si asi dala? Co v tý ledniččce asi tak máme? Nic, nechce se mi vstávat a ve sněhu přecházet dvůr."
Mlsání v zimě bylo zkrouhnuto na polovinu :)

Přes dvůr máme i suchý záchod. Na courání přes dvorek si člověk zvykl už v létě. Na podzim si zvykl na courání v blátě nebo v dešti. U dveří mám pověšenou pláštěnku a už mi to ani nepřijde divné. Ovšem v zimě, to byl jiný level.
To takhle ráno otevřu dveře od chaloupky a všude sníh. Přeběhnu sněhem na záchod. No jo, jenže po pár hodinách ušlapaný sníh zmrzl a cesta na záchod začala klouzat. Jelikož topíme dřevem, led na chodníku není problém. Posypali jsme to popelem z kamen. Ale jak tomu problému předejít? Koupila jsem hrablo. Prohrábly se běžné cestičky na záchod, k autu, popelnici... lednici :).
Druhý den jdu ráno na záchod a.... zase všude sníh. Ve stodole vezmu hrablo a prohrábnu si jen cestičku na záchod. Za dvě hodiny zase nasněžíno. Vzdala jsem boj, opřela hrablo u dveří chalupy. Kdo šel na záchod, prohrábl si vlastní cestičku.

Kolik lidí v ČR chodí na záchod s hrablem? :)

Až přijde řada na rekonstrukci koupelny, bude i splachovací záchod. Zatím jsme ale ve fázi, kdy musíme řešit úplně jiné věci (vodovodní přípojku, kanalizaci apod.).
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu schopna a ochotna žít v takových podmínkách, poslala bych ho do háje. Kdyby mi řekl, že budu chodit na záchod s hrablem, poslala bych ho k doktorovi.

Náš život se však opět stal hledáním různých náhradních řešení. Možná v tom hrála roli i ta výzva, zda to zvládneme. Přeci se nenecháme jen tak zastrašit :) Najednou jsem zjistila, že jsem se od léta do zimy dost otužila, aniž bych o tom věděla. Nešlo o cílené otužování. V Praze mi byla zima i při 21°C. No a v zimě najednou koukám, že sedím v chaloupce o 12°C a nemám potřebu zatápět. Nemohla jsem tomu uvěřit, že na teploměru je fakt 12°C! To není možný, aby MNĚ, takovému zimomřínkovi, nebyla zima! Kupodivu jsme zimu v chaloupce ani neodmarodili (což mě tedy docela překvapuje).

Hlavně nás to neodradilo! Přežili jsme zimu v podmínkách první republiky. Víme, kolik dřeva za zimu protopíme, aniž bychom strádali.

Zůstáváme bydlet :)

I v zimě u nás trochu fouká.

Sýr na kamnech. Extrémně rychlá večeře.