z Prahy do podmínek první republiky

15 | Inflace a energie

Rok 2022 nám ukazuje, že naše jistoty možná nebyly až tak jisté. Televizi nesleduji, ale vnímám zprávy na internetu. A hlavně vnímám příběhy a názory různých lidí. Tento web tedy může být brán i jako malé nakopnutí pro lidi, kteří mají pocit, že se to nedá zvládnout. Že změna nejde, že na "horší" podmínky se nedá zvyknout... Jde to. My jsme toho důkazem. Ba co víc, jsme šťastní.

Do podmínek první republiky jsme naskočili v roce 2021, tedy ještě před krizí. Byli jsme považováni za absolutní blázny, protože jít z pohodlí města s moderními vymoženostmi do takových podmínek, jaké jsem popisovala v článku 8 | Nemáme koupelnu , 9 | Vaříme na ohni nebo 13 | Přežili jsme zimu , to přeci není ani možné. Do takových podmínek nemůže nikdo normální jít bydlet. A ještě dobrovolně!
Nás to ale svým způsobem osvobodilo. Bydlíme ve vlastním. Všechny peníze, které dáme do oprav nemovitosti, dáváme do svého. Tedy stejně bychom opravy museli časem udělat, ale aspoň k tomu neplatíme pražský nájem. Neřešíme, že musíme jet na chalupu posekat trávu, protože tu bydlíme. Staráme se o chaloupku tak nějak kontinuálně.

Snížily se nám životní náklady, a to dost. Díky Bohemce jsem musela na začátku roku 2022 změnit dodavatele elektřiny. A vlastně to bylo velké štěstí, protože jsem ještě stihla smlouvu s dlouhou fixací za pěkné peníze. Po pár měsících se cena elektřiny znásobila. Také nám dost pomáhá fakt, že v chaloupce využíváme elektřinu jen ke svícení, nabíjení telefonů a notebooků, napájení mrazáku, lednice, rychlovarné konvice, čerpadla ve studni a WiFi routeru. Zatím se nám zálohy na elektřinu nezvedly, ale výsledek uvidíme až při konečném ročním zúčtování. Plyn neřešíme vůbec, protože do chaloupky ani není zaveden. Jediný plyn, který mne zajímá, je propan-butan. Tyto lahve totiž používám k vaření, když nechci roztápět celý sporák. Na malou láhev (2 kg) našroubuji dvouvařič, pak už stačí jen zapálit plotýnku a postavit hrnec. Pokud při nákupu nové lahve vrátím tu prázdnou, plyn mě stojí 110-170,-Kč. Nejlevnější plyn jsem koupila v Praze v Hornbachu. Nejdražší tady u nás na značkové čerpací stanici. Nemám přesně spočítáno, jak dlouho mi ta lahev na vaření vystačí. Její používání kolísá podle potřeby vařit a topit. Výdrž jedné lahve u nás odhaduji na asi 3-4 měsíce.

K vytápění a vaření na sporáku využíváme dřevo. Teď se vše zdražuje, a to včetně dřeva. Využíváme tedy vše, co je dostupné. Na jaře, když stříháme ovocné stromky, naházíme větvičky do stodoly na jednu hromadu. Během roku postupně větvičky stříháme na stejnou velikost a ukládáme do bedýnek. Za ten rok pěkně vyschnou a v zimě pak máme tenké dřevo na zátop. Neplýtváme velkými špalky na výrobu třísek.
Využívám vlastní zdroje potravin, co to jde. V Praze jsem si vymyslela co chci vařit, a podle toho nakoupila. Teď se podívám, co mám doma dostupné, a podle toho vymyslím jídlo. Najednou zjišťuji, že malý nákup stačí jednou týdně, někdy za dýl. Možná je to i tím, že v Praze má člověk obchod hned za rohem. Tady musím jet autem asi tak 10 km, což si 3x rozmyslím, jestli se mi chce kvůli rohlíkům dávat tolik benzínu. Navíc i když jdete jen pro rohlíky, stejně koupíte i něco dalšího... Naučila jsem se pečivo mrazit. Večer vytáhnu rohlíky z mrazáku, ráno jsou jak čerstvé.

Líbí se mi vlastní produkce vajec. Každý den mám čerstvé vejce, a vím, že je opravdu čerstvé. Někdy jich je 5, jindy jen 2 za den. Musela jsem slepicím sice koupit zrní, ale jinak jsou to vejce zadarmo. Často slýchávám názor, že se to za tu dřinu nevyplatí. Argumentem bývá, že pokud si sečtu cenu krmení a práce, tak se to nevyplatí. No jo, ale já tady cenu práce nepočítám, protože mě ta péče o slepice nezdržuje od výdělečné činnosti. Pokud bych byla v situaci, že se nemůžu starat o slepice kvůli zaměstnání, to bych pochopila. To je asi opravdu výhodnější těch 20 minut věnovat zaměstnání než slepicím. Jenže argument "to se nevyplatí" většinou slýchávám od lidí, kteří si 10x za den udělají pauzu na cigárko a večer tráví u televize. Čas, který mohli věnovat vlastní produkci čehokoli, věnují naprosto nevýdělečné činnosti. Vlastně ještě prodělečné, protože cigarety a televizní poplatky něco stojí. A to proto, že by se jim ta práce kolem vlastní produkce nevyplatila.

Inflaci asi všichni pociťujeme každý den. Musím říci, že jsme měli fakt velké štěstí, když jsme na konci roku 2021 vrazili většinu našich úspor do koupi nové zahrady. Tenkrát mi to nepřišlo, ale teď to vnímám naplno. Peníze, které by v bance ztrácely na hodnotě, jsme proměnili v pozemek, který nám ještě navíc produkuje jídlo.
Když jsme před pár lety hledali statek na hypotéku, bylo to tehdy celkem normální. Hypotéku měla hromada lidí. Teď jsem šťastná, že tu hypotéku nemáme. Žádná hypotéka, žádné dluhy. Žijeme jen z toho, co máme. A v klidu.

Už od puberty mě bavilo téma přežití v přírodě. Ne, že bych byla nějaký odborník, ale evidentně to byl nějaký základ potřeby soběstačnosti. Už dřív jsem se tedy učila činnosti, které by se možná mohly hodit. Učení nic nestojí, stačí jen číst a studovat. A zkoušet. Co bych dělala, kdyby se zavřely obchody? Jak se dostanu ke chlebu? Aha? Naučím se péct chleba. No jo, ale když budou zavřené obchody, jak se dostanu k droždí? No, tak se naučím péct chleba bez droždí...
Dnes se mi to hodí. Obchody jsou sice otevřené, ale kvůli chlebu do nich nemusím. Upeču si jej sama, a to za pár korun.

Myslím, že bude čím dál více lidí, kteří budou řešit úspory. Člověk si většinou nechce připustit svůj problém a řešení oddaluje do krajnosti. Je to vidět i teď, kdy lidé jezdí vesele na dovolené do zahraničí, chodí na slavnosti a v supermarketech vidím nacpané košíky. V zápětí si plno lidí stěžuje, že je drahota, ceny energií se zbláznily, a ať s tím vláda něco udělá.

Třeba se najdou lidi, kteří si říkají, že v jejich staré chalupě nejde bydlet. Možná je náš příběh přesvědčí, že když se chce, jde to.
Před rokem jsme byli považováni za blázny. Dnes jsme šťastní. Jde jen o to udělat ten první krok.

Dřevo na topení, vaření i ohřívání vody.

Pečivo na druhý den stačí jen rozmrazit.